Jak na věc


ulici se potloukam

TEST: Sledujete pořad MALÉ LÁSKY pozorně?

                    Probouzí mě něčí chycení. Prudce sebou škubnu. Něco mě drží kolem mého vyzáblého trupu. Hned můj pohled spatří bytost, která mě vyrušila. Vidím jen tu milou učitelku, která se na mě kouká. Vzala mě do třídy. Do svého hrnku na kávu dala trochu vody. Pomalu nedůvěřivě se přiblížím k čisté vodě. Během spánku jsem dostala žízeň. Lehce vypláznu jazyk a namočím jej do vlažné vody. Čistou vodu jsem nepila dlouho. Když se žije na ulici, stačí vám kaluže. Učitelka mě se zájmem pozoruje. Když konečně je žízeň zažehnána, zaměřím svůj pohled na ni. Nebyla stará. Bylo jí sotva 30. Její hnědé vlasy jí rýsovaly obličej. Hnědé oči se upíraly na mě a ústa byla zakřivená do úsměvu. Nebyla to typická učitelka. Měla stylové šaty, boty na podpatku, aby byla vyšší, protože byla nízké postavy. Když se na mě tak dívala, najednou řekla „Ahoj Krásko, myslím, že si měla žízeň ne? Určitě máš i hlad? Dovolíš mi se k tobě přiblížit?“ Trochu se ke mně přiblížila. Ani jsem se nepohnula. Když udělala j
    Primář Dalibor Frynta je k našemu všeobecnému žalu pryč, namísto něho se objevil jiný charismatický kamenický lékař: Jáchym Kalina. Hraje ho Lukáš Hejlík. A jaký je nový lékař kamenické nemocnice? Lehkomyslný, pohledný, veselý, s děravým srdcem a spoustou obdivovatelek. Je sympatický a leccos mu projde. O negativní postavu se však rozhodně nejedná - je dobrosrdečný, miluje svou rodinu a v neposlední řadě je to vynikající chirurg.
    A pozor, na zamilované a svlékací scény také dojde, divačky, těšte se. Nový lékař bydlí v bytě, který obýval zesnulý Frynta. Ale s Fryntou ho nesrovnávejme, je jiný.


Vybavíte si učivo ze základky? Novinka od Albi vás vrátí Zpátky do lavic!

                    Položila mi ruku na hřbet a začala mě hladit a drbat. Byla jsem v sedmém nebi. Asi po pěti minutách učitelka přestala. Odešla z místnosti. Najednou jsem byla zase sama. Nevěděla jsem, jak se dostat z místnosti. Okna byla zavřená a dveře taky. Vyskočila jsem na židli a posadila se. Po půl hodině učitelka přišla a drčela v ruce box na kočky. Zvala mě a dala dovnitř. Neměla jsem strach. Nesla mě asi 15 minut, než došla k velkému domu. Vynesla mě po schodech a položila do pokoje. Na chvíli se opět vzdálila. Pak přišla a držela v ruce misku s masem. Otevřela a řekla „ My jsme si ještě vlastně nebyli představeny. Já jsem Klára. Jak se jmenuješ ty? Já bych chtěla říkat Černý Kožíšku, ale to je moc dlouhý. Co takhle Zelenoočko?“ Jméno se mi zalíbilo, tak jsem zavrněla.
    Kvízové hry se v posledních letech zabydlely v českých hospodách i obývácích a není se čemu divit. Provětrat mozkové závity a poměřit znalosti s přáteli je skvělý způsob, jak si zpestřit večer!
                    Najednou mi došlo, že by to mohla být panička, kterou jsem chtěla mít. Bylo mi jasné, že i ona chce mít nějakého společníka, který ji neopustí. Spokojeně jsem se tedy stulila do klubíčka u jejích nohou a nechala se hladit…
    Za novým lékařem do seriálu zavítá i jeho dosti zajímavá rodina: Mám mladou sestru, puberťáčku, vyznává gothic styl, co teď jede. S tou se tam potloukám, pak tam mám tatínka, je lampasák, buší tam do nás tu svoji výchovu, usmívá se sympatický herec. Jeho seriálový tatínek Petr Oliva se v Ordinaci objeví už 1. listopadu.


Divačky Ordinace se radují z nové postavy v seriálu: je jí sexy herec Lukáš Hejlík.

    Zkrátka takový Casanova Ordinace. Rád se s ním ztotožňuji, vzpomínám si, co jsem před pár lety zažíval... To už je doufám minulost, srovnává se se svou rolí Lukáš Hejlík. Je mi to blízké, je to týpek, který když udělá jakýkoli průšvih, tak mu to projde, takový ten sympaťák - všichni jsou na jeho straně, popisuje nového lékaře jeho představitel Lukáš Hejlík.


Botoşaru, Carmen Růžová, žlutá, bílá

    Jmenuju se Viktor. Je mi čtyřicet jedna let. Jsem... nebo, no dobře, donedávna jsem byl učitel hry na housle v Základní umělecké škole v tomto maloměstě. Někteří z vás mě znají, to jsem si jistý, je mi to jasné ze zvědavých pohledů, které mě sledují na ulici, tím spíše, že se často nedokážete ovládnout, abyste se za mnou neotočili. Načapal jsem vás nesčetněkrát, pamatujete? Když jsem kolem vás prošel, ještě jsem udělal pár kroků a když jsem cítil pohled zabodnutý do mých zad, rychle jsem se otočil a načapal vás! Načapal jsem vás, jak se za mnou díváte, zvědaví a jakoby vyděšení, nevím proč. Vycenil jsem na vás zuby v pokusu o úsměv (bylo zábavné vidět vaše oči vytřeštěné překvapením a strachem) a náhle – téměř jsem vás zastavil! – jste si hleděli cesty a svých věcí! Poslední dobou se stále potloukám po ulicích a přemýšlím, co budu dělat na Vánoce. Vím, že vy je strávíte s rodinou. A co já? Uvědomil jsem si, že musím najít někoho, kdo bude stejně sám jako já, bez rodiny, abych ho mohl p


Žít, snít a zářit... jako Dara!

                    Hledím vzpomínající se na tyto momenty, které jsem viděla tolikrát. Někdo někoho vyhodí a on se musí toulat po okolí. Začala jsem ty dvounožce přirovnávat k sobě – jsou bez domova, touží, aby je někdo miloval, a chtějí jít zpět. Vracím se tedy se svěšenou hlavou zpět ke svému domu, kde je vše při starém. Odpadky opět špiní zem, po které chodím. Je zde zase cítit pach opilce, který si ustlal vedle mého domova. Tak si smutně zalezu do krabice, vyčistím si kožíšek a stulím se do klubíčka. Ráno bylo, jako každé jiné. Vzbudil mě opilec, snažící se zjistit, kde vlastně je. Když se odbelhá pryč, vylezu, protáhnu si ztuhlé packy a jdu na snídani k nejbližší popelnici. Tentokrát mě čeká chutná ryba. Vyrazím potom k bývalým pánům. Opět nic. Ve škole chybí má oblíbená třída. Hned se tedy otáčím na tlapce a mířím zpět ke svému domovu. V cestě mi ale stojí odvěký nepřítel všech ztracených zvířat. Někdo si musel všimnout toho, že se kolem školy potloukám. Držel v ruce tyč. Pomalu při
                    Po jídle zamířím na vrcholek. Posadím se a můj pohled se zaměří na paneláky, které stojí v dáli. Když vyjdou hvězdy, sleduji, jak se třpytí a jako poslední vyjde Měsíc. Jde si sám, jako král nehledě na to, jak daleko jsou jeho společnice hvězdy. Přemýšlím, jestli se mu někdy nestýká po pohlazení hvězdy, či její záře. On má hrdost a nemá potřebu přátelit se s někým.
    Pokud si hlídáte linii, nebo se dokonce potýkáte s alergií na lepek nebo s jeho intolerancí a máte strach, že si o vánočních svátcích nebude moct vychutnat vaše oblíbené cukroví, nepropadejte rozhodně panice. V dnešní době je spousta variant, ze kterých můžete vybírat. Navíc se vám otevírá i možnost v kuchyni trochu experimentovat a třeba objevit zatím neznámé chutě a suroviny.


Přihlášení k odebírání newsletteru

                    Poslední pohled na tyrana a za ním vidím tu malou holčičku, která se tiskne k vysokému dvojnožci. Jak mě mohla zradit? Myslela jsem, že bude moje nová paní. Zklamala jsem ji nějak? Proč tohle udělala? Nezbývá nic jiného než další noc v pekle, kterému jsem se už naučila říkat domov. Ráno moje cesta nezahrnovala bývalé páníčky. Ani ke škole se mi moc nechtělo. Nakonec jsem dospěla k závěru, že se bude dočítat pohádka. Vyskočím jako obvykle na parapet, uvelebím se do klubíčka a pomalu zavírám oči a zaposlouchávám se do příjemného hlasu učitelky. Přišlo mi to jako minuta. Pamatuji si celou knihu nazpaměť, ale pořád se mi líbí. Asi ještě chvíli zůstanu a budu na sluníčku. Cítila jsem, jak mi černou srstí proniká slunce až na kůži. Znova usínám.
    Vážený návštěvníku našich stránek,rádi bychom Vás informovali, že na této internetové stránce už nepodporujeme prohlížeč Microsoft Internet Explorer verze 6 (odvozené a předešlé verze).
    A nenechme se zmást, floutek a svůdce je jen na povrhu, ve skutečnosti je uvnitř křehký. Asi to tak bude, je to člověk, který něco umí, chirurg, plastik, do toho je ovšem i na ženský, připouští Lukáš Hejlík. Ale nebude působit negativně i přesto, že ženy často opouští.


Sexy Lukáš Hejlík z Ordinace: Ano, budu se svlékat

                    Každý den probíhá stejně - ranní snídaně poté ranní procházka po okolí a nesmím zapomenout se jít podívat k mým dvojnožcům, jestli si na mě vzpomenou a vezmou mě zpátky – naštěstí už mě ani nepoznají, pak se vrátit na malý oběd a vyrazit ke škole, kde se můžu dívat na děti, jak se učí číst, psát a počítat. Jednou týdně učitelka do školy donese starou zaprášenou knihu pohádek a čte jim z ní. Většině dětí se líbí pohádka o Popelce nebo Sněhurce, ale já mám nejraději pohádku o Zelenoočce. Vypráví o mluvící černé kočce, kterou má princezna. Snívám o tom, že bych byla tou kočkou. Měla někoho, kdo by ji miloval, měla přátele i mezi psy. Bohužel svět pro mě neskončil tak růžově.
    Nemůžu se té pohádky nasytit, vždy se mi líbí a poslouchala bych ji celý den. Moje myšlenky vyrušilo až závěrečné zvonění a křik dětí běžící někam do neznáma. Seskočím z parapetu a jdu zpátky do uličky doufajíc, že už tam bude jídlo.
    Jednu nohu dá na židli, kterou má před sebou. Levou rukou uchopí dlouhý krk a pravou rukou pohladí dlouhé struny táhnoucí se po celém těle kytary. Učitelka začne pravou rukou opakovaně drnkat na struny a levou rukou začne jezdit po krku kytary. Najednou se dětské hlasy rozezní a zpívají a učitelka se k nim přidá a dohromady spolu tvoří úžasnou kombinaci. Poslouchám zvuky, která kytara vydává. Doufám, že nikdy nepřestane. Když mě ale opět vyruší zvonění. Děti se zvednou a odchází, jen dospělá dvojnožkyně zůstává a dává nástroj do obalu a pak si zaboří hlavu do rukou. Nepochopeně se na ni dívám, ale pak přeruší hlad a odcházím na jídlo.


Jak sdílet naše videa a články s vašimi přáteli?

    Chci být jako on. Nechci toužit po pohlazení nebo aby mě někdo miloval. Pro moji smůlu, ale nejsem takový tvor. Musím se plížit po uličkách a prosit o pohlazení či něco co by normální kočka neměla ani jíst. Můj zrak ale spočine na paneláku, který je nedaleko od mé pozice. Slyším křik na ulici. Vstanu a jdu se podívat na, co se děje. Stojí tam dva dvounožci a křičí na sebe. Ona praví: „Táhni pryč." On si jen něco zamumlala pod vousy a šel od domů, ze kterého vyšli. Dívka s pláčem běžela do paneláku. O chvíli později muž, který předtím odešel a znovu přišel. Zazvonil na zvonek, ale nic se nestalo, nakonec odešel.
                    Tím se dostáváme k mému příběhu, který začíná právě v takovéto uličce. Jsem kočka. Narodila jsem se v krásném teplém domově obklopena láskou. Teď si nejspíš říkáte, jak taková kočka mohla skončit na ulici. Vlastně je to jednoduché. Když jsem se narodila, měla krásný bílý kožíšek. Koupili si mě lidé, kteří byli velmi pověrčivý. A když jsem se jednoho dne probudila, můj kožíšek měl černou barvu. Mé dvojnožce chytil strach a vyhodili mě ven na ulici nehledě na to, jak hrozná mi byla zima. Několikrát jsem se pokoušela vrátit domů, ale oni mě nikdy nevzali zpátky. Jenom po mě hodili nějaký předmět, který mi nejednou přistál na zádech. Od té doby žiji v té uličce za restaurací, kde mám alespoň dost jídla.


Sexy Lukáš Hejlík z Ordinace: Ano, budu se svlékat - Doma.cz - magazín pro Váš úspěšný den

    Po posledním zazvonění děti utíkají pryč a já jdu dál. Tentokrát utíkám až na okraj mého království. Vyběhnu až na vrcholek a koukám na město. Vidím, jak pán venčí psa, nebo jak jezdí velké plechové krabice po černé tvrdé zemi. Jakmile se setmí, vyrážím zpátky domů do zašlé uličky, která je mým domovem už déle než věčnost. Jako poslední věc, kterou po večeři dělám, je vyčištění mého kožíšku a pak stačí jen jít spát a těšit se na další den.
                    Dnes už jídlo mám před domem a tak můžu pokračovat. Hezky k pánům, ale žádné překvapení mě nečeká, a tak pokračují dál. Před obědem si zaskočím ke škole a slyším, jak se odněkud ze spodních pater ozývá hlas učitelky. Půjdu se podívat, co se tam děje. Dospělá dvojnožkyně sedí na lavici a ostatní sedí na koberci a poslouchají, co učitelka říká. Když domluví, zvedne se a jde ke stolu, za kterým obvykle sedívá. Vytáhne velkou dřevěnou věc a řekne: „Takže děti tohle je kytara" a opět se posadí na lavici.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
www.000webhost.com
cache: 0024:00:00