Jak na věc


rusalka děj opery

z vyprávění Josefa Suka (převyprávěl J. M. Květ)

    Rusalka je dílem, které v kontextu celého skladatelova uměleckého odkazu zaujímá zcela mimořádné postavení. Nejen že je všeobecně uznáváno jako Dvořákova nejzdařilejší práce pro jeviště, ale podle mnohých názorů se jedná dokonce o skladatelovo vrcholné dílo vůbec. Ačkoli stejný výrok lze stejně dobře vztáhnout na celou řadu dalších Dvořákových skladeb, je nepochybné, že se jedná o výtvor svrchovaného mistrovství, který v sobě v ideální harmonii spojuje neomylnou kompoziční techniku se zcela mimořádnou invencí (i na Dvořákovy poměry). Mezi běžně uváděnými Dvořákovými operami je Rusalka „nejwagnerovštější“. Kromě promyšlené práce s příznačnými motivy (viz dále) se to projevuje zejména ve způsobu, kterým Dvořák zachází s orchestrální partiturou. Orchestr představuje v Rusalce složku, která je svým významem přinejmenším rovnocenná vokálním partům a na mnoha místech ji lze dokonce považovat za hlavního nositele výrazu. S tím úzce souvisí skladatelovo instrumentační umění, které se na mnoha


dirigent Jiří Bělohlávek o Rusalce:

    Kompozice opery Rusalka spadá do skladatelova závěrečného životního období, ve kterém se Dvořák zaměřil téměř výhradně na pohádkové a mytické náměty. Po cyklu symfonických básní inspirovaných baladami z Erbenovy Kytice následovala trojice oper Čert a Káča, Rusalka a Armida. Úspěšná premiéra Čerta a Káči povzbudila Dvořáka k nové práci pro divadlo, a tak se ihned začal shánět po novém vhodném libretu. Zřejmě se v té době mj. znovu zabýval myšlenkou zhudebnit text Karla Pippicha Vlasty skon, kterým se zaobíral již dříve (později ho zhudebnil Otakar Ostrčil). Svoji představu o podobě libreta vyslovil v té době v novinovém rozhovoru pro list Politik, podle kterého hledá námět z české historie. Pravděpodobně v průběhu března 1900 byl Dvořákovi prostřednictvím ředitele Národního divadla F. A. Šuberta nabídnut text básníka Jaroslava Kvapila Rusalka. Pohádkový příběh o vodní víle, která doplatí na svou lásku k člověku, Dvořáka silně zaujal. Po poradě s hudebním kritikem Emanuelem Chválou, kter


ze vzpomínek Jaroslava Kvapila:

    Zásadním Dvořákovým vkladem k celkovému vyznění díla je typicky dvořákovská katarze. Jestliže Kvapil dával Dvořákův postoj k Rusalce do spojitosti se skladatelovým vztahem k Erbenovi, nebyl daleko od pravdy. Lze totiž např. vysledovat určitou souvislost mezi zhudebněním Holoubka a Rusalky, konkrétně v pojetí vyznění celého díla: zatímco Erbenova báseň končí smrtí vražedkyně, Dvořák přidává smířlivý, očistný závěr. Stejně tak v Rusalce skladatel maximálně umocňuje katarzní vyznění závěrečné scény, které je u Kvapila spíše jen naznačeno. Nikoli náhodou. Rozhodnutí koncipovat závěr závažného díla právě takto má jistě co do činění se skladatelovým hlubokým náboženským cítěním a upřímnou vírou v lidství. Neobjevuje se zde zdaleka poprvé: kromě zmíněné symfonické básně Holoubek nacházíme podobné řešení např. ve Stabat mater nebo ve Violoncellovém koncertu h moll. Ve všech uvedených příkladech je základní nálada díla (závažná, meditativní, či dokonce tragická) rovněž překonána ve prospěch nad
    „...Osobně bych byl značně na pochybách, kdybych se měl rozhodnout pro jednu ze tří Dvořákových posledních symfonií. Ale Rusalku, jako královnu Dvořákových oper, bych označil bez sebemenšího zaváhání. Myslím, že po hudební stránce nemá toto dílo ani nejmenší chybičku. Je hluboce cítěné a působí silou pravdivosti. Na nic si nehraje, nijak se nestylizuje, je to hudba srdce. Dotkne se všech aspektů lidské přirozenosti - lásky, touhy, vášně, zrady, pomsty, smrti, odpuštění i oběti v tak úchvatném a samozřejmém oblouku, že se až tají dech...“


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
www.000webhost.com
cache: 0024:00:00