Jak na věc


rudiš jaroslav

Jaroslav Rudiš Česká republika FSP 2009

    Jaroslav Rudiš patří mezi největší hvězdy donedávna nejmladší spisovatelské generace, která se nicméně pomalu blíží středním letům. Možná i proto je jeho poslední román mnohem vážnější a smutnější než ty předchozí.
    „Mittlerweile lassen die Beiträge, die sämtlich vom ARD-Unternehmen Degeto in Auftrag gegeben werden, zu einem guten Teil höhere Ambitionen erkennen. Im Falle des „Prag-Krimis“ gelingt es sogar, malerische Städte- und Landschaftsbilder mit einer psychologisch durchdachten Fabel zu kombinieren. Das Autorenteam, dem neben Martin Behnke und Felix Benesch auch der preisgekrönte tschechische Romancier und Drehbuchautor Jaroslav Rudiš angehörte, kam auf einen pfiffigen Kniff: Sie zeigen Prags besondere Reize, geben aber sogleich zu erkennen, dass die Bildfolge der touristischen Perspektive entspricht.“ (Harald Keller, Frankfurter Rundschau)


Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem

    Za svou prvotinu Nebe pod Berlínem (2002) obdržel Cenu Jiřího Ortena. V roce 2006 vyšel jeho druhý román Grandhotel, který získal čtenářskou cenu Magnesia Litera za nejoblíbenější český román roku a byl vydán také německy. Rudiš napsal rovněž scénář ke stejnojmenného filmu režiséra Davida Ondříčka (2006). Třetí román Potichu vyšel v listopadu roku 2007. Popularitu si získal také trilogií komiksů Alois Nebel s kresbami Jaromíra Švejdíka.
    Českou literaturu na letošním Festivalu spisovatelů Praha zastupoval kromě Jiřího Suchého i spisovatel Jaroslav Rudiš. Na úterním autorském čtení představil zápisky, které vznikly během jeho cesty na komiksový festival v New Yorku.
    Film Národní třída vzniká v česko-německé koprodukci, hlavními producenty jsou Negativ a německá společnost 42film, koproducenty Česká televize (kreativní producent Michal Reitler) a německá televizní stanice ZDF. Natáčí se za podpory Státního fondu kinematografie, německého Mitteldeutsche Medienförderung a evropského fondu Eurimages.
    Druhý dotisk románu Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem je téměř vyprodán a dá se říci, že šest let zdařilém debutu dostali román i autorovo jméno nádech fenoménu.


Film: Národní třída / Nationalstrasse

    To selhání má hodně společného s Nancy, druhou hlavní hrdinkou a vypravěčkou. Její příběh, psaný formou fiktivního deníku, se odehrává o nějakých dvacet let dříve, v roce 1987 v Jeseníku. Ani Nancy na tom není zrovna nejlépe: bude jí sedmnáct a skamarádila se s partou místních pankáčů, což v oné době na onom místě znamenalo akt odvážné rebelie, která nezůstala bez trestů. Nancy má potíže doma i ve škole, drtí ji marasmus reálného socialismu i zdravotní problémy po černobylské havárii. S Olem se ten rok potká na dodnes legendárním koncertě (západo)německé punkové skupiny Die Toten Hosen, která se tehdy v Plzni na jednom pódiu sešla s ikonou normalizačního popu Michalem Davidem; a skončilo to patřičně divoce. Více se nesluší prozrazovat, protože Rudiš má tentokrát zápletku i kompozici knihy nečekaně dobře promyšlenou.
    http://www.fr.de/kultur/netz-tv-kritik-medien/tv-kritik/der-prag-krimi-wasserleiche-das-erste-mord-am-moldaustrand-a-1633386,0?fbclid=IwAR2r3QhVkQvfgeTpqPOYf4F8bT0jh4OMXR1kAA0qimTjEaMjAlbEAV7BS6I#artpager-1633386-1


Mai / Juni: Frankfurt, Köln, Amsterdam, Rostock

    Scénář k filmu Národní třída psali Jaroslav Rudiš a Štěpán Altrichter hlavně v Berlíně, kde oba dnes převážně žijí. Scénář vznikl během roku a půl ve spolupráci s dramaturgy Ondřejem Štindlem a Martinem Danielem a tvůrci se s ním v roce 2017 během MFF Karlovy Vary zúčastnili scenáristického workshopu Midpoint Intensive pod vedením zkušených lektorů ze Sundance Institute. „Novela Jaroslava Rudiše mě zaujala hned po vydání v roce 2013, ale považoval jsem ji dlouho za nezfilmovatelnou, protože je to vlastně jen vnitřní monolog hlavního hrdiny. Nakonec jsme se ale rozhodli to přeci jen zkusit a nabídli jsme projekt mladému talentovanému režisérovi Štěpánovi Altrichterovi, který nás zaujal svým absolventským filmem Schmitke. Na scénáři k filmu se nakonec podíleli oba dva společně s Rudišem a myslím, že jejich spolupráce fungovala skvěle“, říká ke genezi filmu producent Pavel Strnad.
    Vandam, ač rváč z pražského sídliště, je sečtělý a zajímá se o dějiny. Každý den doma cvičí a večer chodí do hospody Severka, která je středem jeho vesmíru. Kumpáni z hospody mu přezdívají „národní hrdina“, protože dal prý 17. listopadu 1989 na Národní třídě tu první ránu, jež uvedla dějiny do pohybu. Vandamovi se líbí servírka Lucka, která točí v Severce pivo. Jednoho večera se v hospodě zjeví člověk, který převzal za Lucku dluhy a teď chce peníze zpátky. Vandam se rozhodne Lucce pomoci, ale netuší, že jde o víc, než jen o vrácení dluhu.


Der Prag-Krimi: Wasserleiche / Utopenec

    Román je zároveň studií mladistvého protestu ve dvou různých obdobích: ve zmíněných osmdesátých letech, kdy za překročení jeho úzkých hranic v Jeseníku i v Oleho Německé demokratické republice hrozil přinejmenším vyhazov ze školy, a v současnosti, kdy je gesto protestu vtahováno do šoubyznysu a reklamních kampaní. A když chce někdo autenticky protestovat jako Oleho dcera Eva, zbývá mu jen krajně anarchistická (sebe)destruktivní forma. Rudiš se přitom nezabývá ani tak tím, zda jsou důvody a cíle Eviných nejprve hravých a později nebezpečných útoků legitimní nebo alespoň ospravedlnitelné, spíše konfrontuje z dnešního pohledu zcela nevinná pankáčská vzdorovitá gesta s Evinými pyrotechnickými manévry. A konfrontace se projevuje i na jazykové úrovni: jestliže pasáže vyprávěné Olem jsou věcné, neutrálně hovorové, v deníkových záznamech Nancy i v Evině „manifestu“ Hezký lidi se Rudiš pustil do subkulturního argotu. V obou případech mu to vychází: Nancy „píše“ lapidárn


Kafka Band na Colours of Ostrava: Amerika

    Místy humorný příběh osamělého rváče, který má svou pravdu a rád poučuje své okolí o životě, rezonuje v současné společnosti čím dál víc, a nejen v České republice. „Konzervativnější diváci se možná zpočátku leknou Vandamova slovníku, ale myslím, že postupně pochopí, že se za drsnou vrstvou skrývá lidský příběh, který vezme za srdce každého. Má to být film přímý, našláplý, vtipný, má gradovat a vyústit v zajímavý konec. A tím si doufám získá pozornost širokého publika,“ říká režisér a spoluautor scénáře Štěpán Altrichter. Ten bude i na svém druhém filmu spolupracovat s rumunským kameramanem Cristianem Pirjolem, s nímž natočil svůj absolventský snímek Schmitke. „Kamera Cristiana Pirjola ukáže trochu jiný pohled na české sídliště, než na jaký jsme zvyklí. Ukáže ho tak, jak ho vnímá hlavní hrdina sám – v dlouhých záběrech ukazujících až nostalgicky ‚krásu‘ architektury dřívějších časů,“ upřesňuje režisér Altrichter. Točit se bude i v centru pražské metropole včetně Národní tří
    Letos v listopadu bude mít v Aachenu premiéru její třetí německé divadelní uvedení, hra se jinak stále hraje i ve státním divadle v Drážďanech a podle knihy vznikla i rozhlasová hra ve WDR v Kolíně nad Rýnem. Spisovatel, dramatik a scenárista Jaroslav Rudiš je mj. autorem úspěšných knih Nebe pod Berlínem nebo Grandhotel, v půlce října vyjde jeho nová kniha Český ráj a na únor se chystá vydání jeho prvního německy psaného románu Winterbergova poslední cesta. Režisér Štěpán Altrichter úspěšně debutoval filmem Schmitke, který měl světovou premiéru na mezinárodním filmovém festivalu v Busanu. V zahraničí byl mimo jiné oceněn i jako nejlepší filmový debut na festivalu v Cottbusu a v České republice získal Cenu české filmové kritiky pro objev roku a dva České lvy za nejlepší hudbu a nejlepší zvuk.


Přihlášení k odebírání newsletteru

    Knize bych vytkl jen dva momenty. Z románu není jasné, proč byl manažer Oleho kapely Malcolm agentem Stasi: na koho a proč donášel a komu škodil. Jeho postavu Rudiš trochu odbyl, navíc zřejmě s ohledem na utrápeného Oleho nasměruje jeho pozdější život k horšímu – šíbři Malcolmova druhu se naopak v kapitalismu prosazovali snadno a rychle. A také tragédie ústřední zápletky působí příliš náhodně, zvláště když se zdá, že Rudiš si dlouho připravuje trochu jiné zakončení Nancyina příběhu. Konkrétně: rozjetý náklaďák je laciná rekvizita.
    Hlavním vypravěčem je čtyřicátník Ole, bývalý punker (měl i vlastní skupinu, která dokonce zažila krátké období nelokální popularity), momentálně provozovatel baru Helsinky v nejmenovaném velkém (východo)německém městě, za nímž tušíme Lipsko, kde Rudiš střídavě bydlí. Ole je dalším z galerie Rudišových oblíbených „lůzrů“ – rozdíl oproti mladíkům z minulých románů, kteří k tomu byli disponováni osobnostně, spočívá ve skutečnosti, že Ole si svůj současný stav tak trochu sám zavinil předchozím zhýralým životem. Momentálně je bez vztahu (manželka od něj před lety utekla kvůli nevěrám a dospívající dcera nijak netouží se s ním vídat) a bar jakžtakž prosperuje jen do chvíle, než jej navštíví úředník a oznámí Olemu, že kvůli narušené statice zdí (pod zemí se kope tunel) bude muset zavřít. Ole bere všechno tak nějak stoicky, protože na něj poslední dobou doléhá jedno dávné selhání.


Jaroslav Rudiš: Myslím, že literatura není prohraná bitva

    Jaroslav Rudiš – jeden z nejpozoruhodnějších současných českých spisovatelů – se narodil roku 1972 v Turnově. Studoval v Liberci, Praze, Curychu a Berlíně němčinu a dějepis – a vyzkoušel si několik povolání – od novinařiny po práci manažera punkové skupiny.
    Konec punku v Helsinkách je nepochybně nejlepší Rudišův román, protipól mdlého předchozího Potichu. Pokud autorovi došly zábavné i posmutnělé historky, jimiž oslňoval publikum v Nebi pod Berlínem a Grandhotelu a které z něj činily nejmladšího, „punkrockového“ Hrabalova dědice, nyní našel novou polohu: melancholicky i sarkasticky glosuje rozčarování stárnoucího pankáče, ale ony postřehy, svižné dialogy a kuriózní postavy rámuje solidní zápletkou s pohnutými osudy protagonistů i přesahem. Na veřejných čteních s tím možná nebude mít tak bouřlivý úspěch jako dřív, ale v osamělém začtení se musí každý soudný čtenář Rudišovo zrání ocenit.
    Jaroslav Rudiš žije v Praze, kde pořádá v divadle Archa literární kabaret EKG a příležitostně vystupuje s kapelami U-Bahn a Jaromír 99 & The Bombers.


Rudiš, Jaroslav Konec punku v Helsinkách

    Konec punku v Helsinkách se v mnohém vrací k autorově prvotině Nebe pod Berlínem. Potkávají se tu rázovité postavy, které mají společný nadstandardní zájem o rockovou (nikoli jen punkovou) hudbu a vedou poněkud neuspořádaný život. Rudiš je sleduje s pochopením i ironickým odstupem: jsou mu sympatičtí a dost možná se cítí být jedním z nich, ale zároveň si uvědomuje, že jejich mírně nonkonformní život je spíše politováníhodný; rozhodně ne zábavný, inspirativní a dobrodružný, jak to často prezentují jiní.
    Neznamená to, že by předtím psal povrchně: jen „vážnější“ stránky svých příběhů soustavně překrýval epizodními historkami či legrační „mimoňovitostí“ hlavních hrdinů. I Konec punku v Helsinkách je vyprávěn zábavně, lehce a s vtipem, ale osudy dvou ústředních hrdinů (a vypravěčů zároveň) jsou značně bezútěšné a v závěru jen jednomu z nich zasvitne jakás takás naděje v podobě vnitřní psychické očisty.


Jaroslav Rudiš: Kill the Barbie

    V Praze začalo natáčení nového celovečerního filmu Národní třída podle stejnojmenné knihy Jaroslava Rudiše. Režisérem snímku je Štěpán Altrichter, který v roce 2014 úspěšně debutoval originální komedií Schmitke. Do hlavní role obsadili tvůrci Hynka Čermáka, film vzniká v česko-německé koprodukci jako ambiciózní projekt evropského formátu. Producenty za Českou republiku jsou Pavel Strnad a Petr Oukropec ze společnosti Negativ, držitelé letošního Českého lva pro nejlepší film za snímek Bába z ledu. Vedle Čermáka ve filmu hrají Kateřina Janečková, Jan Cina, Václav Neužil, Martin Sobotka nebo Jiří Langmajer.
    „Je to temný syrový příběh, který je ale zároveň i místy hodně vtipný. Je to drama, ale trochu i temná sídlištní komedie. Mnohem větší prostor tu má vztah mezi Vandamem a servírkou Luckou. Cítíme, že ty dva to táhne dohromady, že se mají rádi, ale ty jizvy z jejich předchozích vztahů a průšvihů jsou nezahojené… A tak to nemají úplně lehké,“ říká scenárista a autor knižní předlohy Jaroslav Rudiš. Vedle Vandama se ve filmu objevuje nová postava kluka, kterému nikdo neřekne jinak než Psycho a Vandam se o něj stará jako o svého náhradního syna. „Scény, kde jsou oni dva, mám možná ve scénáři nejraději. Já mám při té vší temnotě a drsnosti prostě rád humor, bez toho bych nedokázal vůbec psát,“ dodává Rudiš.

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
www.000webhost.com
cache: 0024:00:00