Jak na věc


půlnoční mše karlovy vary

Půlnoční slunce ve stínu realismu

    Ulf Hansen rozhodně nemá snadný život. I on potřeboval velmi rychle získat nějaké peníze a protože mu šlo do slova a do písmene o život, neváhal se v této věci obrátit na bankéře, u kterého není problém potřebný obnos za nějakou tu protislužbu získat. Tím bankéřem není nikdo jiný než Rybář – drogový boss, s níž měl co do činění i Olav z prvního dílu.
    Jeho vypravěče Jona, který si za polárním kruhem říká Ulf, si prostě oblíbíte a budete mu držet palce, aby s ním jeho autor zase „nezametl“, jak mívá ve zvyku. Jeho příběh je oproti Holeovým eskapádám uvěřitelný, i proto se s ním čtenář rychle sžije. Navíc se dostane do kraje, kde asi nikdy nebyl, a má možnost nahlédnout do života tamějších obyvatel.
    Děj je umístěn do sedmdesátých let minulého století, takže se obejde bez mobilů, GPS navigací, počítačů a jiných moderních vymožeností. Bohužel, i v té době kvetl obchod s drogami. Hlavním hrdinou je Jon Hansen, nájemný zabiják proti své vůli. Nikdy nikoho nezabil, a právě proto musí utíkat před tím, kdo si jej najal na odstranění jednoho dlužníka. Drogový král Rybář totiž podvody nepromíjí a ve smrt člověka uvěří teprve, až vidí jeho mrtvolu.


Přečetl jsem: Jo Nesbø – Půlnoční slunce

    Zde přitom dochází k určitému kroku zpátky oproti minulé knize. Nesbøtotiž při vší úctě není žádný regionální spisovatel, který by měl hluboký vhled do duše Sámů a dalších obyvatel dálného severu. Jeho regionem je prostě a jednoduše Oslo – a je vcelku jedno, zda současné, nebo to ze sedmdesátých let. Jakkoliv byla proto první Krev na sněhu krátká, byla hutná – každý obraz a slovo přesně pasovaly a vytvářely dojem, že mají význam, že jsou v nejlepším slova smyslu reálné a celý svět díky nim doslova hmatatelný.
    Půlnoční slunce takto hmatatelné není. Jakkoliv má o třetinu větší rozsah, prostředí působí jako kulisy a příběh sám jaksi banálněji. To druhé přitom můžeme vzhledem k melodramatické lince považovat i za záměr, nikoliv zápor. A stejně tak není třeba zavrhovat knihu detektivního žánru za to, že neobsahuje vědecké pojednání o Finmarce.
    Ulf totiž nejenže není chladnokrevný nájemný zabiják, on má problém zabít i v sebeobraně. Což mu proti profíkovi, který je mu na stopě, moc šancí nedává. Jeho femme fatale pak patří ke svérázné náboženské sektě, která má v kraji velké slovo. A samozřejmě i onen kraj je fascinující sám o sobě.
    No zároveň mám pocit, ako by Nesbø trošku zmäkol. Nie že by tam nebola scénka, kedy čitateľ so slabším žalúdkom iba neveriacky krúti očami a zaprisahal sa, že sobie mäso zo svojho jedálnička vynechá. Ale táto kniha je… iná. A to je vlastne dobre.


Jo Nesbø Krev na sněhu II – vrah, který nevraždí a utíká

    Sám Nesbø ostatně přiznává, že zdrojem inspirace pro popis prostředí byly jednak jeho osobní vzpomínky, jednak vzpomínky dalších lidí a až pak odborné práce například k problematice laestadianismu. Logicky tak svět románu působí více snově, přízračně a... pohádkověji. Což je vzhledem ke scénám z Osla (kde narazíme i na odkazy na minulý román) a zápletce o vrahovi loveném jiným vrahem rozhodně zajímavé.
    5. díl krimi série o detektivu Harrym Holeovi. V Oslu začíná období prázdnin a dovolených a město zasáhla vlna letních veder. V jednom bytě nedaleko hřbitova Našeho Spasitele začíná…
    Půlnoční slunce nie je pokračovaním krimi novely Krev na sněhu. Dokonca má asi o 50 strán viac. Ale opäť je zápletka v hlavnej postave, ktorá dostala od svojho šéfa úlohu, avšak splnila ju po svojom… a teraz je na úteku. Povedomé vám pravdepodobne budú aj mená Hoffmann a Rybář. Tým celá podobnosť končí.


Recenze: Nesbø se vrací k hrdinům, kteří krvácí na sněhu. Bez Harryho Holea mu to svědčí

    Autor opouští osloskou policii a policii vůbec a vydává se na cestu s hrdinou příběhu, který si říká Ulf a utíká před Rybářem a jeho lidmi, kteří ho mají zabít, protože svého šéfa lstivě podfouknul. Ví, že nemá šanci, protože Rybář vždycky najde to, co hledá. Útočiště objeví na dalekém severu mezi laestadiány, kteří jsou ve své víře velmi asketičtí a ovlivněni šamanismem. Tady potká Leu, která je kostelnicí a zároveň zvoní na kostelní zvony (zvonění hraje v příběhu důležitou roli), jejího desetiletého syna Knuta, nedostudovaného teologa Mattise a šamanku Anitu. Všechno to jsou postavičky velmi osobité a pro Ulfa velmi přínosné. Ten čeká v lovecké chatě u vesnice na své vrahy, bilancuje, pije a poznává své okolí přírodní i lidské. Pro zabíjení nemá vlohy, zbraň sice nosí, ale jakmile ji má použít, je v koncích. Naprosto se liší od chladnokrevného omezeného zabijáka Olava Johansena v Krvi na sněhu I. Ulf má rád alkohol. Pro pijáky všeho druhu má prostě Nesbø slabost. Dovede bravurně vylí
    "Mlčky přikývla."To musí být hezké, mít někoho tak rád", pronesla. "Myslím, jako se mají rádi ti dva v písničce.""Láska netrvá věčně.""To nemůžete vědět."
    Jo Nesbø se netají tím, že pečlivě pročítal zdroje, než se pustil do psaní knihy, opomíjený kraj sám navštívil a nasál tak jeho atmosféru. Můžete tak knihu vzít i jako pozvánku na dálný sever, i když od sedmdesátých let se i tam jistě mnohé změnilo.
    Před vlastní popravou utekl až za polární kruh. V oblasti, kde znají polární den a polární noc, se chce v zapadlé vísce ukrýt, přestože tuší, že je to marné. Na světě totiž není místo, kde by jej nenašli.
    Opět nechybí pár ponaučení. Už vím, že sobi žerou lišejník, že joik je improvizovaný halasný sámský zpěv a lavvo je něco jako indiánský stan po sámsku. Angličtinu tentokrát Nesbø uložil k ledu a vystřídal ji exotičtějšími norskými a finskými slovíčky, což byla celkem příjemná změna.


JO NESBO - PŮLNOČNÍ SLUNCE - RECENZE

    Nechci utéci, tentokrát ne. Protože já to v sobě mám, jenom jsem nedostal šanci to zkusit. Vytvořit domov. Ale teď, když o tom uvažuju, se mi to líbí. Líbí se mi pomyšlení na bezpečí a předvídatelnost. Ano, jednotvárnost a monotónnost. Tyhle věci jsem vždycky hledal, jen jsem je nenašel. Prozatím. (str. 168–169)
    Ani v druhé části Krve na sněhu nenajde čtenář nic z tradičního Nesbøho a oproti názvu ani nepoteče moc krve. Autor se totiž soustředí spíše na rozvíjení love story, kterou by člověk v kraji, kde sobi dávají dobrou noc, nehledal. Víří otázky víry v Boha, zkoumá motivy lidského konání a nesení následků svých činů. Hlavně mi ale přišlo, že Jo Nesbø věří v člověka, v to, že i ten nejztracenější může mít ušlechtilou duši a záleží jen na okolnostech, bude-li se moci projevit.
    Jo Nesbo se rozloučil s Harrym Holem. Poslední příběh sympatického alkoholika u nás vyšel loni před Vánoci. Že mánie kolem Nesboho jen tak neskončí, se dalo celkem čekat. Po Krvi na sněhu I vychází Krev na sněhu II - Půlnoční slunce, druhé z tohoto dvojdílka.


Recenze knihy Krev na sněhu II - Půlnoční slunce

    V jistém ohledu připomíná Půlnoční slunce třetí holeovský román – Červenku. I v ní sáhl Nesbø po motivech, prostředí a čase, které mu nebyly zcela vlastní (konkrétně otázka norských vojáků bojujících po boku wehrmachtu). A i v Července bylo jasné, že Nesbø danou problematiku zvládá dostatečně na to, aby podpořil působivý příběh ze současnosti, ale rozhodně by se neměl pokoušet konkurovat autorům, kteří mají druhou světovou válku za domácí půdu.
    Pokud jste si však u Nesbøho knih libovali v popisech násilí, budete tentokrát trochu zklamání. Násilí zde samozřejmě je, ovšem rozhodně nehraje prim a ani tak důležitou roli, jako tomu bylo u Harryho Holea. To však neznamená, že by Půlnoční slunce bylo nějak ochuzené. Je sice jasné, že se najde řada čtenářů, kteří druhý díl Krve na sněhu odsoudí stejně jako první knihu. Na druhou stranu je z tohoto diptychu cítit, že Nesbø jej nepsal ve snaze zavděčit se všem čtenářům a vytvořit tak další bestseller, ale spíše sám sobě pro radost. Navíc zde mohl použít některé nápady, které se k Harrymu Holeovi prostě nehodili a bylo by škoda je nechat jen tak ladem.


Jo Nesbø - box (6.-10. díl) (Harry Hole)

    Co jedničku a dvojku Krve na sněhu kromě podobného přebalu obou knih spojuje? Děj odehrávající se v Norském království v 70. letech minulého století, boss osloského podsvětí, co si nechává říkat Rybář (kromě drog, štětek a vražd se opravdu věnuje vedení vlastní rybárny) a dva chlápci, kteří se bohužel pro ně, tak nějak náhodou přimotali k Rybářově partě. Knihy se dají číst jako samostatné povídky, takže pokud máte v rukou jako první Půlnoční slunce, nemusíte se bát, že budete o něco ošizeni. Naopak. Knihu doslova smlsnete za jednu volnou sobotu. Prostě se od ní neodtrhnete, dokud neotočíte poslední stránku.
    Když jsem četla Krev na sněhu, nemohla jsem konec vůbec rozdýchat. Prostě jsem jen tak seděla, koukala do prázdna a nemohla tomu uvěřit. U dalšího dílu jsem byla napjatá a ve střehu do poslední chvilky, abych zavčas odhalila všechny autorovy návnady a nespolkla je. Popravdě jsem čekala mnohem dramatičtější konec, ale musím uznat, že i přesto se závěr povedl a já mohla jít po dočtení v klidu spát.
    Viete, kde je Finnmarka? Totálny sever Európy. Ak hľadáte pokoj a samotu, dokonalé miesto. Zdalo by sa, že aj na úkryt je to dokonalé miesto. Lenže Rybár sa nevzdá, svojich ľudí si nájde kdekoľvek. Najmä keď mu zdrhli s jeho drogami a jeho peniazmi. A naviac nesplnili jeho príkaz. To sa proste v tejto brandži nerobí.
    Mile překvapila i zvolená muzika. Monica Zetterlund, švédská jazzová zpěvačka, se svou něžnou písničkou Sakta vi gå genom stan (Pomalu procházíme městem), nebo Charles Mingus, americký jazzový kontrabasista, rozhodně stojí za poslech.


Půlnoční slunce (Krev na sněhu #2)

    Jako cíl své cesty si Jon vybral Finnmarccu, nejsevernější oblast Norska. Mezi zdejšími lidmi nalézá to, po čem celý čas toužil – lásku a porozumění a hlavně sám sebe. Dostává šanci na nový začátek, pokud ovšem nepřijde o život!
    Letošní podzim se opět nese ve znamení knih Joa Nesbøho. Po úspěšném Synovi, který je jasným důkazem, proč tento autor patří ve svém žánru mezi naprostou špičku, přichází nyní nakladatelství Kniha Zlín s pokračováním volně navazujícího diptychu Krev na sněhu. V Půlnočním slunci se tak opět vydáváme do sedmdesátých let minulého století, ve kterém na čtenáře čeká výlet do drsného prostředí překupníků drog a mafie.
    Druhý díl minisérie Krev na sněhu norského autora Joa Nesbøho (*1960) s českým názvem Půlnoční slunce vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Opět jde o nezvykle útlou knihu jako u prvního dílu a opět v něm nepotkáte svérázného policistu Harry Holea.
    Posledních pět stran jsem přečetla v takovém tempu, že by i Josef Váňa koukal. Už už to s naší sympatickou trojicí hlavních hrdinů vypadá dobře, ale to by nebyl Nesbo, aby vám poslední stránkou, odstavcem, větou nevzal vítr z plachet. Ulf, Lea a Knut míří k autu vstříc novému začátku. To nemůže dopadnout dobře, anebo ano?


Spasitel (paperback) (Harry Hole #6)

    Musím říct, že mě kniha opět mile překvapila. Ne tak svojí čtivostí – tu jsem očekávala –, ale hloubkou myšlenek, které na malé ploše nechává zaznít. Čtenář může přemýšlet nejen o tom, kde a jaká je vlastně hranice dobra a zla, ale například i o Boží existenci.
    Půlnoční slunce je volným pokračováním Krve na sněhu. Jo Nesbo čtenáře opět přenese do sedmdesátých let minulého století... jen hlavní hrdina je jiný a spojnicí mezi oběma knihami je kromě časového období postava mafiánského bosse Rybáře, který nikdy nenechává své účty nevyřízené...
    Pokud však patříte mezi čtenáře, kterým se první díl líbil, již v samém počátku na vás čeká malé zklamání. Tentokrát se totiž znovu nesetkáme s hrdinou první knihy Olavem Johansenem, ale čeká na nás hrdina zbrusu nový. Konkrétně John Hansen, který na stránkách této knihy prožívá svůj vlastní tragický příběh. Jediným spojovacím článkem mezi oběma díly tak je kromě doby, ve které se knihy odehrávají, postava mafiánského bosse Rybáře, jenž rozhodně žádnou zradu neodpouští.


Jo Nesbo jako ikona moderní krimi

    Jon Hansen alias Ulf byl dealer s hašišem a skvělý vymahač dluhů. Ulf měl především dobré srdce a všechno to dělal, aby dokázal našetřit na nákladnou lečbu své malé těžce nemocné dcerky. Měl jedinou chybu. Jednou přišlo opravdu do tuhého a on nedokázal oddělat toho, koho měl. Zachránil mu život. Kdo ale teď zachrání Ulfa? Mladík pocházející z Osla se vydává na cestu přes celé Norsko (v zádech s bandou zabijáků největšího místního mafiána), aby našel spásu v nejsevernějším cípu země fjordů.
    Ten nás opět zavede do sedmdesátých let minulého století – na výlet do drsného prostředí Finnmarky, které se velmi rychle začne prolínat s neméně drsným prostředí drogové mafie. Spojujícím článkem obou knih není – jak by člověk u pokračování čekal – hlavní hrdina, ale postava mafiánského bosse Rybáře. V Půlnočním slunci se tedy nesetkáme s Olavem Johansenem z prvního dílu, o svůj příběh se s námi tentokrát podělí Ulf Hansen.
    Krev na sněhu od krále severských detektivek Jo Nesba mě naprosto odrovnala a tak jsem si nemohla nechat ujít její pokračování s názvem Půlnoční slunce.
    Schovat se v prostředí, kde každý každému vidí až do talíře, není totiž nijak jednoduché. A když už hned při příjezdu vzbudí rozruch tím, že se prohlašuje za lovce, který jede lovit bělokury, ale o jejich lovu nic neví a dokonce nemá ani zbraň, nijak důvěryhodně to na místní nepůsobí. Problémy proto na sebe nenechají dlouho čekat.


Pentagram (paperback) (Harry Hole #5)

    John Hansen alias Ulf je, co se lásky i života týče, prostě smolař. Potřeboval peníze a tak upsal duši ďáblu, drogovému bossovi Rybářovi. A protože byl na takovou práci moc velký dobrák, udělal chybu. Chybu, která mu vysloužila přední místo na Rybářově seznamu mužů určených k likvidaci. Johnovi se však na poslední chvíli jako zázrakem podaří uniknout. Úkryt najde v zapadlé norské vesničce mezi Laestadiány. Azyl mu poskytne půvabná Lea, dcera místního kazatele a matka zvídavého a roztomile ukecaného kluka Knuta. Na neurčitou dobu mu pronajme jejich loveckou chatu, dokonce mu půjčí i manželovu kulovnici, což Johnovy šance na přežití mnohonásobně zvýší. Postupně se mezi nimi vyvine úzký vztah a když pak přijde zpráva, že se při lovu tresek utopil Lein muž, začne John, toužit po normálním životě víc než kdy jindy....
    Opět sedmdesátá léta minulého století, tentokrát však na dalekém severu Norska. Opuštěná vesnice Kåsund kdesi ve Finnmarce, jejíž obyvatelé jsou příslušníky laestadiánského hnutí, které jejich životy svazuje přísnými pravidly. Desetiletý Knut a jeho krásná, čerstvě ovdovělá matka Lea, zastávající funkci kostelníka a zvoníka, nedostudovaný teolog Mattis a šamanka Anita. Záhadný cizinec Ulf, který tvrdí, že sem přijel z Osla na lov bělokurů, ale na lovce vůbec nevypadá, dokonce ani nemá pořádnou pušku. Nechce se mu ovšem nikomu prozrazovat, že jedinou kořistí, na kterou se tu bude pořádat hon, je on sám. Těžko totiž odhadnout, na čí straně budou místní stát a zda mu pomohou lovce setřást.
    Počet knih Joa Nesboho, které zatím nebyly přeloženy do češtiny se nemilosrdně snižuje. Nezbývá než doufat a těšit se, s čím (nejen u nás) nejoblíbenější severský spisovatel vyrukuje příště.


Dotaz k produktu Půlnoční slunce

    Jako místo úkrytu si vybere oblast Finnmarky, nejsevernější možné místo, které lidé z jihu nenavštěvují skoro nikdy. Místním se představí jako Ulf, lovec bělokurů. Lovec, který nemá ani vlastní zbraň a o bělokurech toho ví asi tolik, co místní obyvatelé o nočním životě v Oslu.
    Nejprve na jaře přišel trochu jiný Jo Nesbø. S krátkým příběhem a 5 důvody proč číst. Nastupující díl Krve na sněhu nese větší titulek Půlnoční slunce, aby bylo trochu znatelné, že obě vyprávění nemají spolu tolik společného. Spojitost se překrývá jen v mafiánské duši postavy Rybáře. Upíše se mu svou krví John Hansen, jenž svým chováním zamotá svůj budoucí osud. Zapříčinil chybu v prácičce pro Rybáře a vysloužil si trest likvidace jeho osoby. Když jsem si celý příběh znovu odvyprávěl před psaním tohoto článku, došlo mi, že Půlnoční slunce nemá téměř žádné překvapení nebo nesdělitelný závěr. Jakoby vše plynulo příliš rychle, přesto s mírným náznakem, že Nesbův styl je blízko.


Netopýr (paperback) (Harry Hole #1)

    První Krev na sněhu byla kratičká historka z osloského podsvětí, kde nechyběly vraždy, zrady, přestřelky... a kde tempo udával především svérázný hrdina, který díky poruše vnímání nepatřil zrovna k nejspolehlivějším vypravěčům. Volné pokračování mění radikálně prostředí i použité žánrové motivy, ale drží se základní výhody svého předchůdce – stále překvapuje.
    Začítať sa do kníh Joa Nesbøho nie je žiaden problém. Autor je majstrom slov bez ohľadu na to, koľko strán jeho knihy majú, kto je hlavnou postavou alebo či sú určené deťom alebo dospelým. Takisto i Půlnoční slunce je radosť čítať. Občas mám pocit, že jeho knihy sú napísané precízne. Každá veta má svoj dôvod a i najmenší detail sa oplatí si zapamätať.
    Možno to nie je kniha, ku ktorej by som sa chcela vrátiť alebo o ktorej by som hovorila i mesiac po dočítaní. Ale v tej chvíli, kedy som ju čítala, splnila účel na jedničku. Bavil ma príbeh, bavila ma záplatka, tie jemné milostné náznaky, i záver. Jo Nesbø je stávka na istotu a viem, že kedykoľvek budem mať náladu na dobrý krimi príbeh, on ho napísal.
    Společně pak obě Krve na sněhu představují především důkaz, že se Nesbø skutečně nemusí obávat konce Harryho Holea – a s ním ani jeho čtenáři. Naopak, nové cesty, kterými se vydává, jsou nadmíru lákavé.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
www.000webhost.com
cache: 0024:00:00