Jak na věc


o letadélko káně

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář

    13 Peklech ne. Pojďme domů! Já mám doma kolo a to je lepší. Kocijánku, nejsme tady cizí, viď? ptala se Anežka psa s krásně nakrouceným ocasem. Kocijánek tiše zavrčel a udělal haf! Pak si sedl na zadek a smál se na Anežku. Jemu se tady líbilo a s dětmi si cizí nepřipadal. Kocijánek taky myslí, že tu nejsme cizí. Půjdeme dál! prohlásila Anežka a obrátila svůj zdvižený nosík k hangáru. To se ví, souhlasil Vojta. Inu, řekl Pepíček, já půjdu s vámi. Tak tedy šli. Nejprve Vojta a u jeho nohou pobíhal Kocijánek, za nimi Anežka a nakonec Pepíček. Šli docela tiše, nejvýš snad nějaká travička se ohnula pod jejich bosýma nohama. Mířili k hangáru. Vojta si už myslil na letadla, Anežka byla zvědavá na všechno a Pepíček vzpomínal, co by tomu asi řekla maminka, 12
    49 Ale kdepak už byl Vojta! Palouček byl pěkně vysekán a mírně se svažoval dolů. Na pravé straně stál borový les, jinak věnčilo palouk husté křoví. Vojta v běhu vyskočil na kolo a fičel dolů jako vítr. Husy se před ním rozlétly, jako když do nich střelí, straky na smrku se rozkřičely. Na spodním konci palouku kolo vjelo do křoví. Vojta do něho zapadl jako do vody. Než se vydrápal ven a kolo zase vytáhl, přiběhl Pepíček a jen se mu brada třásla, jak se rozčilil. Nevěděl, jestli se má zlobit, nebo plakat. Jeho krásné kolo vjelo takovou rychlostí do křoví! Jistě se celé poškrábalo. Vojto, už ti kolo nepůjčím! křičel Pepíček zlostně a tahal Vojtovi řídítka z ruky. 48


BOHUMIL ŘÍHA O LETADÉLKU KÁNĚTI VESELÉ PŘÍHODY PEKELSKÝCH DĚTÍ A JEJICH PSA S MALÝM LETADLEM

    18 Počkej, tohle ti jednou oplatím, myslil si Vojta, ale držel trpělivě. Přece tu nemohou Pepíčka nechat! Pepíček Slámů se protahoval oknem ztěžka. Byl dost tlustý a neohrabaný. Odřel si přitom ucho a natrhl si kalhoty. Na druhé straně spadl do Anežčiny zástěry, ale ta povolila a Pepíček se propadl až dolů na tvrdou zem. Uhodil se do pravého kolena, do levého lokte a na čele mu naskočila boule. Ale Pepíček neplakal. Na bolest schválně zapomněl. Byl rád, že je z tmavého hangáru venku. Na slunci bylo tak krásně! Vojta potom přehodil Kocijánka. Pro psa to byla hračka. Když
    36 zůstali malou chvilku zděšeně stát, ale pak se přece jen vzpamatovali. Krtek vběhl do nejbližší díry, v níž se rychle zahrabával, a Kocijánek odpelášil k dětem, které v této chvíli kráčely po boku pilota Hejduka do středu letiště. V hangáru se už dál nezdržovaly, protože další letadla byla podobná těm prvním. Stálo tam ještě několik Čápů a Sokolů.


Další produkty se stejným parametrem

    14 kdyby ho viděla. Vzdychl si přitom nahlas, až se Anežka lekla. Co se ti stalo? Maminka sem z Pekel nevidí, viď? šeptal Pepíček. Ne, přece se nemůže dívat přes kopec. To je pravda, souhlasil Pepíček. Ulevilo se mu a na maminku za chvíli zapomněl. Děti došly k zadní stěně hangáru. Musely ho celý obejít, neboť vrata byla vpředu. Dozadu hledělo jen několik malých čtvercových oken. Hlavy dětí k nim nedosahovaly. Nemohly se proto podívat dovnitř. Vojta se psem Kocijánkem, Anežka a Pepíček obešli hangár. Nebylo je slyšet a snad je nikdo nespatřil. Nikde nebylo vidět ani človíčka. Jako by před chvílí všichni lidé z letiště odletěli. Děti šly spokojeně k vratům, jen Kocijánek měl uši vzhůru a tiše vrčel. Něco se mu nelíbilo. Vojta ho neslyšel. Chtěl už být honem honem u letadel, a tak se stalo, že si psa nevšiml. A to byla chyba, neboť psi někdy vědí víc než lidé.


Bezplatná online poradna na dotazy, které vás zajímají

    24 A taky netopýr, stěžoval si dědeček, usadí se v hangáru. Co tam chce dělat? Nadělá na křídla a kdo to má po něm uklízet? Nezlobte se, dědečku, pro jednoho netopýra! Hlavně že je hezky a že vám za chvíli přinesou oběd, řekl mladý pilot a svlékl si letecký oděv. Dědeček se tedy přestal zlobit, ale tahle věc s pekelskými dětmi mu vrtala hlavou dál. Kam se jen poděly? Dědeček se s tím nechtěl nikomu chlubit, a proto se v poledne o dětech ani nezmínil. Až teprve večer se začal nenápadně vyptávat: Poslouchej, co je tady nového? To je divná otázka, odpověděla babička hodně nahlas, copak je na Peklech někdy něco nového? Já myslím, řekl dědeček, no třeba děti víš? Tadyhle Pepíček Slámů nebo ti darebové od Tomešů i s tím jejich psem. Ne, křičela babička do dědečkova ucha. Pepíčka jsem viděla na třešni, Vojta mi donesl nové brambory, prý pro dědečka Kozelku, Anežka mě pěkně pozdravila a pes Kocijánek zrovna teď štěká na kocoura. Copak ho neslyšíš? Slyším, slyším, kýval hlavou děda Kozelka, tře
    46 i se psem Kocijánkem. Jen Vojta odletěl s panem Hejdukem. Anežka vzala do ruky kastrůlek a Kocijánek si k němu honem čichl. Bohužel ucítil jenom obyčejný plech. A ten psům nevoní. Dědeček Kozelka Pepíčka neslyšel. Pepíček měl zakázáno křičet, aby neochraptěl, a děd mimoto poslouchal nejraději sám sebe. Tak se seberte i s vaším psem, povykoval dědeček, a hleďte, ať už jste pryč! Nemám rád, když mi tady někdo cizí šlape trávu. Já to řeknu panu Hejdukovi, vykřikla Anežka. Začínala se zlobit. Dědeček už zase začíná? Kocijánek zlostně zahafal. Tohle všechno dědeček slyšel. Anežka měla pronikavý hlas a Kocijánek šeptat neuměl. Pan Hejduk si lítá po všech čertech, křičel děda Kozelka, a hlídačem jsem tu já. 45


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
www.000webhost.com
cache: 0024:00:00