Jak na věc


gounelle wikipedia

Filozof, který nebyl moudrý- Laurent Gounelle

    podle názvu (A-Z)podle názvu (Z-A)podle ceny (od nejnižší)podle ceny (od nejvyšší)podle datumu (od nejnižší)podle datumu (od nejvyšší)podle kódu (od nejnižší)podle kódu (od nejvyšší) 4 položky na řádek3 položky na řádek2 položky na řádek1 položka na řádekbez náhledů po 16po 32po 64po 96
    Ač tušíme, že je to jen sugesce, je v Jonathanově případě tak intenzivní, že předvídání konce zcela ovládne jeho myšlení, chování a záhy i život. Jonathan si v práci vezme volno, aby se mohl dát dohromady a podívat se na svou situaci s odstupem, anebo spíš připravit se na rychlý odchod. Vezme to zgruntu: na straně 50 už je v domku na vesnici u své tetičky Margie, ve snovém domě na břehu oceánu. A jako náhodou právě tetička se stává jakýmsi Jonathanovým kouzelným dědečkem. Nejen že pro něho má přichystaný volný pokoj a je ochotná mu věnovat spoustu času, navíc má na každou jeho bolístku nějakou radu. Tím se děj prakticky vyčerpává, z toho, co se tvářilo jako román, se stává spíš psychologická příručka pro ztracence se základním vzděláním. Ale zas tak kruté to není.


Přihlášení k odebírání newsletteru

    Kniha totiž nabízí ještě vedlejší dějovou linku: jakýsi Ryan se baví tím, že nahrává videa skrytou kamerou a dává je na svůj blog. Krátká videa působí jako dokonale napsané skeče, přitom jde ale o reálné záznamy, vytržené ze souvislostí a publikované anonymně, bez uvedení detailů o protagonistech či místě děje. Jejich námětem jsou lidské slabosti a ubohosti, nejrůznější úplně banální scénky z ulice, které však mají zaručené publikum: všechny ty, koho potěší cizí neštěstí. Aby to bylo morálně únosnější jak na straně tvůrce, tak na straně diváků, všichni se tváří, že jde o legraci. Ačkoli je jasné, že ty minipříběhy jsou reálné. Jakou tahle epizoda bude mít souvislost s Jonathanovým příběhem, to už v recenzi prozradit nelze: zůstaňme při tom, že Gounelle přece jen dychtivému čtenáři nějaké překvapení ještě nabídne.
    Laurent Gounelle vydal první knihu v roce 2008 a ihned se zařadil mezi nejprodávanější francouzské autory. S přehledem dostihl bestelleristy těžkého kalibru, jako jsou Marc Lévy, Guillaume Musso, Éric-Emanuel Schmitt či Anna Gavalda. A pravděpodobně proto, že ještě není tak okoukaný, je spolu s jinými novici jako třeba Katherine Pancolovou rychle začal v prodejích i porážet. I české nakladatelství Rybka Publishers potvrzuje, že vydávat díla tohoto autora není ztrátová záležitost: tento román je již čtvrtá autorova kniha, kterou na náš trh nabídlo. Je ovšem třeba zmínit, že Gounelle se v tomto nakladatelství těší té nejlepší péči: samozřejmostí je pěkná grafická úprava, poutavá, ale nikoli lacině podbízivá obálka a výborný překlad včetně pečlivého redakčního čtení, což ve výsledku znamená text bez zbytečných chyb či překlepů.


Den, kdy jsem se naučil žít- Laurent Gounelle

    Těžko říct, co z Gounellových knih dělá bestsellery. Že jsou to v podstatě velmi lapidární psychologické příručky zabalené do románu? Nebo spíš jen přepsané do fiktivní konverzace dvou postav, z nichž jedna je vší zkušeností a chytrostí pomazaná, zatímco druhá je světa neznalá, nebetyčně naivní a otrocky důvěřivá? Že si čtenář při nenáročné konzumaci stránek připadá trochu jako v divadle nebo v kině, kde „jeho“ problémy řeší modelové postavy? Možná jde pouze jen o ono beletristické zprostředkování rad, které v menším či větším dávkování potřebujeme všichni. Čtenář se tak vyhne nemilé situaci, kdy by musel před psychologem sedět sám jako neposlušné a nemožné dítě, nechat se peskovat a vyslechnout tisíce rad. Místo toho může škodolibě pozorovat, jak se Gounellovy postavy zaplétají do problémů a pak se z nich jak v pohádce postupně vymotávají.
    Jonathan má malou firmu se svým kamarádem Michaelem a bývalou partnerkou Angelou. Ta se s ním teď čerstvě rozešla, po sedmi letech společného života, poté co ho překvapila s údajnou milenkou. A mají sedmiletou dceru Chloé ve střídavé péči. Jak to skutečně se vztahem bylo, se však dozvíme až v závěru příběhu. Aby toho nebylo málo, Jonathan potká cikánku, jež mu vyčte z ruky nemilou informaci: předpoví mu smrt. To hlavního hrdinu rozhodí tak, že si skutečně začne uvědomovat pestré příznaky pravděpodobného konce.


Muž, který chtěl být šťastný-Laurent Gounelle

    Tetička Margie je cosi jako agentka z psychologické poradny převlečená do románu. Jinak řečeno hlásná trouba Laurenta Gounella. Gounelle jejím prostřednictvím své postavě, potažmo čtenáři předžvýkává ty nejzákladnější poučky o tom, jak je pro nás důležité soužití s přírodou či jak funguje náš mozek. Nebo že ukojíme-li nějakou ze svých tužeb, hned začneme bažit po něčem jiném, že skutečná radost přichází zevnitř, jak škodlivé je přebíjet únavu pitím kávy nebo špatnou náladu pojídáním čokolády, jak důležité jsou pro naši rovnováhu správně prožité emoce a proč nám nesvědčí, když je potlačujeme, anebo naopak uměle probouzíme... Přitom se opírá o poznatky a někdy i citace různých myslitelů, připomínky historických událostí, biblická podobenství, odkazy k jiným vírám... „Naslouchej svému srdci, ne hlavě,“ zní jedno z desítek ponaučení, jichž se Jonathanovi, rozuměj čtenáři, dostane. Své přednášky, plné nepřímých rad a doporučení, jak se stavět ke světu a jak vyjít sám se sebou, tetička postu
    Francouzská kritika Gounella v začátcích představovala s tím, že je to „francouzský Paulo Coelho“. Nebyl by první, kdo by dobíhal vlak autora, který dokáže psát přesně to, co čtenáři chtějí: mnohem okatěji se o to snažil dávno předtím třeba Maxence Fermine, případně Éric-Emmanuel Schmitt. Dnes je však jasné, že zatímco Coelho nabízí jakousi lidovou verzi filozofických nebo spirituálních knih, postavenou na jímavém příběhu s polopaticky podanými paralelami, Gounelle je především mistr marketingu pro psychology.

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
www.000webhost.com
cache: 0024:00:00