Jak na věc


biskup řeckovýchodní církve

Druhý typ - biskup nepředsedá bohoslužbě, pouze je přítomen

    Svěcení jsou úkony, které předávají moc, modlitby, které vyprošují to, co se předává, vnější znamení, vzkládání rukou a pak insignie - viditelná znamení biskupského úřadu.
    Krátce po vzniku plzeňské diecéze byla podobným způsobem rozdělena i olomoucká arcidiecéze a vznikla diecéze Ostravsko-opavská, takže dnes je v Čechách a na Moravě 8 římsko-katolických a jedna „východní“, řecko-katolická diecéze pro celou republiku.
    Diecézní biskup je nejvyšším představeným diecéze a biskupství, nástupce apoštolů, který je jmenován Svatým otcem jako nejvyšší autoritou církve. Biskup řídí prostřednictvím diecézní kurie celou diecézi, především ve vedení pastorační činnosti, ve výkonu správy diecéze a ve výkonu moci soudní. Biskup je v dané diecézi nejvyšší církevní autoritou a podléhá pouze papeži. K zajištění úkonů vyplývajících z církevních i světských zákonů zřizuje biskup řadu úřadů, souvisejících s naplněním jeho poslání.
    Vlastním místem biskupa je sedadlo v presbytáři (opatřené klekátkem), které není obráceno tváří k lidu. Může být v sektoru nekoncelebrujících kněží; nikdy mezi koncelebranty či věřícími.


Nakladatelství Vyšehrad na sociálních sítích

    Biskupové jsou nástupci apoštolů. Kdyby se byla od začátku dějin církve vedla důkladná evidence dalšího vzkládání rukou, mohl by si dnes každý biskup snadno sestavit svou „biskupskou genealogii“ a ukázat, od kterého z apoštolů jeho biskupské svěcení pochází. To není jen otázka historie, ale „posloupnosti“. Apoštolská, biskupská moc, kterou Kristus předal svým dvanácti, se od té doby předává, tak jak jsme to viděli v Plzni při svěcení, vzkládáním rukou až do dnešní doby. A tento „duchovní proud“ jde dějinami nepřetržitě od Krista až do dneška. Proto podstatným úkonem svěcení nového plzeňského biskupa mons. Tomáše Holuba bylo vzkládání rukou hlavního světitele pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky. S ním podobně vzkládali ruce ještě dva spolusvětitelé, aby byla bezpečně zajištěna platnost tohoto úkonu svěcení, totiž předchůdce v úřadu a první biskup diecéze František Radkovský a řezenský biskup Rudolf Voderholzer. Jeho předchůdce řezenský bisku
    Hlavní část jejího území patřila do té doby jednak do pražské diecéze – Plzeňsko, Chebsko, Sokolovsko- jednak do českobudějovické diecéze – Klatovsko, Chodsko. Z obou oblastí to měli kněží daleko za svými biskupy, pastorační cesty biskupů trvaly do nejvzdálenějších farností diecéze dvě až tři hodiny. To byl v podstatě hlavní důvod, proč se biskupové České biskupské konference v roce 1993 rozhodli požádat papeže Jana Pavla II. o zřízení nové diecéze. Prvním biskupem nové diecéze jmenoval tehdy Svatý otec Mons. Františka Radkovského, který byl původně vysvěcen jako pomocný biskup pro pražskou arcidiecézi v roce 1990. Před svým jmenováním působil řadu let jako kněz právě v západních Čechách.
    Světitel se nejprve ptá kandidáta svěcení, jestli přijímá tuto svátost plnosti kněžství svobodně a dobrovolně a jestli přijímá i všechny závazky vyplývající z této svátosti.


První typ - biskup předsedá bohoslužbě slova, ale neslaví eucharistii

    Biskup se může účastnit vstupního průvodu, v tom případě jde před koncelebranty nebo před hlavním celebrantem; může též zaujmout své místo v presbytáři již před začátkem mše.
    Tak se ukázalo, že i chudá diecéze – po stránce ekonomické i duchovní – může být pro společnost velkým požehnáním a přinášet impulzy pro veřejný, civilní život a plnit tak své vlastní poslání – sloužit společnosti.
    Po kladné odpovědi se na začátku obřadu zpívá hymnus, modlitba k Duchu svatému, který je vlastním „udělovatelem“ všech mimořádných Božích darů. A litanie ke všem svatým – vyprošování pomoci celého nebe.
    I když tyto duchovní záležitosti nejsou nikterak v popisu úkolů českého velvyslance u Svatého Stolce, přece z titulu dobrých vztahů k diecézi se soukromě účastnil této slavnosti i pan velvyslanec JUDr. Pavel Vošalík, byť zůstal poněkud inkognito a nebyl veřejně představen.


Mše při níž je přítomen biskup aniž by celebroval nebo koncelebroval eucharistii

    Kromě vylíčení toho podstatného - vlastního liturgického obřadu svěcení, je nutné připomenout atmosféru a společenský kontext celého velkého obřadu. Nebyla to jen církevní záležitost, ale žilo tím celé město, představitelé veřejného života, úřadů, podniků. Odcházející biskup František totiž za 23 let své služby vybudoval úzké vztahy mezi církví a veřejností, společností a městem, mezi vedením města, magistrátem i vedením kraje, i mezi oblastí kultury i mezi podniky. Řada jejich představitelů se této slavnosti zúčastnila.
    Tento typ může být vhodný například pro primiční mši svatou. Při ní je správné, aby novokněz předsedal celému slavení eucharistie a aby vynikla jednota bohoslužby slova a bohoslužby oběti.
    Takto „vybaveného“ biskupa uvádí světitel na biskupské sedadlo, na sedes, a nově posvěcený biskup se jako hlavní celebrant ujímá sloužení bohoslužby.


Mons. František Václav Lobkowicz, OPraem

    Po podstatném úkonu vzkládání rukou, po konsekrační modlitbě a po pomazání křižmem, předává světitel evangeliář, symbol a „nástroj“ biskupského poslání. A pak jsou mu předávány „insignie“ jeho biskupského úřadu, pektorál (náprsní kříž), solideo, červená čepička, kterou biskup odkládá jen před Nejsvětější svátostí při mši sv. Překlad toho názvu je „pouze Bohu“, tzn., že se snímá pouze před Bohem. Dále mitra, tradiční, z počátku církve pocházející přikrývka hlavy, a nakonec diecézní biskup předává svému nástupci berlu, pastýřskou hůl, která je znamením pastýřského, biskupského úřadu. Předávaná plzeňská berla pochází z dědictví papeže Jana Pavla II..
    V čele každé diecéze stojí diecézní biskup, a pokud je to zapotřebí, může papeže požádat o pomocníka v pastorační práci, o světícího biskupa, jako je tomu v pražské a olomoucké arcidiecézi. Každý diecézní biskup má pro řízení diecéze k ruce ještě svého zástupce s řadou kompetencí - generálního vikáře.
    Obřad svěcení biskupa, stejně jako svěcení kněží či udělování svátosti biřmování se koná ve mši sv. a průběh obřadu se řídí podle „Ceremoniale“, knihy obřadů, které koná biskup.
    Tak odcházející biskup František připravil velice příznivou půdu pro přijetí svému nástupci biskupu Tomášovi. Celá slavnost, která byla pochopitelně hodně soustředěna na nového biskupa, byla nesena tím, co tu vybudoval biskup František.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
www.000webhost.com
200
14507
cache: 0024:00:00