Jak na věc


běžela ovečk noty

Jak jsem běžela z Brna do Olomouce, přes Plzeň

    Následující období je kruté. Nejen, že nemůžu chodit, ještě ke všemu musím pořád dokola poslouchat nesmyslné spojitosti sportování a invalidity. Kolotoč pomalu zpomaluje. Některé běhy vypustím, ostatní odkulhám. Bolest neustupuje. Musím trénink omezit. Soustředím se na víkendové dlouhé běhy. Scénář je vždy stejný. Po 1 – 2 km si zvyknu na bolest, přepnu a běžím. Musím. Následují dny, kdy vůbec nemůžu chodit. Při došlápnutí se mi podlamuje noha. Někdy mám pocit, že se mi líp běhá než chodí. Nejhorší je popocházení v práci. Ale nedám na sobě nic znát.
    Sklíčko je malováno velmi kvalitními, světlostálými vitrážovými barvami. Sklo je znovu zatavené, má oblé hrany a dvě dírky pro zavěšení do okna nebo kamkoli do prostoru, popřípadě na zeď, kde Vás bude těšit svou přítomností.
    V Plzni to je první tričko, první medaile. Běh bez disciplíny a pokory, běh skoro na doraz… souboj s časem, s tajným přáním, které vyšlo. K tomu opět sprint do cíle, tentokrát vyprovokovaný kolemběžkyní. V cíli mám v hlavě jen Olomouc. Mám před sebou ještě měsíc tréninku. Měsíc, na který se těším. Sama sebe vyzývám na souboj. Nestačí mi půlku uběhnout, chci to stihnout pod 2:15. Nerada prohrávám, neumím prohrávat! Musím svůj kolotoč roztočit ještě víc…
    Malovaná vitráž může být krásným a jedinečným šperkem, který bude zdobit Vaše okno v domečku či bytečku... Prostor krásně oživí, projasní a rozzáří barvami....


Přidání zboží do nákupního košíku

    A moje výzva na souboj s časem? Prohrála jsem. Přiznávám. Ale zůstává stále ve vzduchu. Akorát si ji musím naplánovat na konec trochu delší cesty. Třeba do Prahy...
    Jenže, i Radu se mýlí. Už začátek cesty z Plzně dokazuje, že za všechno se platí. Po 3 hodinách v autobuse nejsem schopná sejít schůdky z autobusu. Nohy mám na jednu stranu těžké jako ze železa a nemůžu je ohnout, na druhou stranu při došlapu mám pocit, že se musí zlomit. V neděli poprvé vypouštím tréninkový lehký běh. Jsem ráda, že chodím. A odpočinek vlastně vítám.
    První metry se nechám táhnout davem a přemýšlím nad taktikou. Nikdy jsem neběžela 21 km. Nikdy jsem neběžela 2 a půl hodiny v kuse. A teď musím zvládnout obojí. Chce to řád a disciplínu. Jako první se vykašlu na čas a hned potom se vykašlu na všechny kolem mě. Ať si mě předbíhají. Medailí je v cíli určitě dost. Soustředím se na dech, fanoušky a fotografy. Žádná velká krize po celou dobu nepřišla. Po celou dobu jsem věděla, že můžu zrychlit, ale proč? Nechci doběhnout úplně vyčerpaná, chci si to užít od startu až po cílovou občerstvovačku. Chci se v cíli smát.


nejčtenější články za poslední týden

    3 týdny před Olomoucí uběhnu nejdelší tréninkový běh, 17 km. Na jednu stranu radost, na druhou stranu obava z neustupující bolesti. Přecházím na jinou taktiku. Zastavuju kolotoč. Běh musí stranou, noha potřebuje klid. Budu se věnovat spinningu, fitku a kamarádkám... Do Olomouce to beru přes Brno – vracím se k původnímu přání. Kašlu na čas. Stačí mi půlmaraton uběhnout v limitu. Čím víc se blížím k Olomouci, tím víc mám obavy. Noha je sice den ode dne poslušnější, ale počet dnů bez běhu se zvyšuje. Bude to mít zásadní vliv na kondici? Miloš mě uklidňuje, že naběháno mám. Občas mám chuť to „jít zkusit“, ale vím, že by to byl krok zpátky.
    Kilometry ubíhaly a každý si s sebou vzal část sil a energie. Ale vždycky tam byli fanoušci, známí, doprovodný program a občerstvovačky k nabití baterek. Takže to vlastně uteklo. Nezapomenu, jak mě rozesmál blížící se modrý koberec. Na můj fandící doprovod těsně před cílem. Na úlevu a zamáčknutou slzu po proběhnutí cílem. Na medaili. A ani na alobal, který už od startu patřil Ladě.
    Startuju z Brna. Dvě kola na Masarykovu okruhu jsou úplně první závod. Srandičky před, během, i po. Na cílové rovince si zkusím sprint a v cíli vím, že takový konec závodu není pro mě.
    Vitráž Vás potěší nejen krásně sytými barvami, které neblednou, ale i krásnou hrou duhových odlesků, když sklíčkem prochází světlo :o)
    Vitřáž Vás bude těšit svými jasnými barvami, když ji zavěsíte nejlépe do okna, kde bude sklíčkem procházet světlo a barvy se nádherně rozzáří...


Ostatní díla ve stejné kategorii: Lada Josef

    Do Olomouce dorazím s početným kotlem. Rodiči, kteří se snad konečně dočkají chvíle, kdy jejich dítě něco dokáže. Ladou, která se mnou měla běžet, ale zdravotní problémy zastavily její kolotoč. Přijela i přesto, že být jen fanoušek pro ni není vůbec jednoduché. Ale ví, jak je tam pro mě důležitá, ona jediná si dokáže představit, co prožívám, jak moc chci medaili a alobal. A pak mé dvě nejvíc kamarádky, které o důležitosti své přítomnosti ví. Mamka mi ještě připomene, ať nedělám hrdinu a až mi bude špatně, tak to vzdám. Kamarádky mě uklidňují, že když to vzdám, tak se samozřejmě nic nestane. No to určitě! Kdo mě zná ví, že teď už to nevzdám.
    V Olomouci jsem zjistila, že nemám ráda banán se solí. Že při pití nestačí přejít do chůze, ale je lepší zastavit. Že s plnou pusou rozinek se špatně dýchá. Že kamínek v botě se neunaví a nepřestane tlačit. Že špatně natáhnutá ponožka po sobě zanechá bolavou stopu na několik dní. Že je jedno, jak pomalu běžím, protože vždycky bude někdo, kdo neběží vůbec...
    Ale atmosféra se mi líbila, chytlo mě to a už teď vím, že tréninkový plán splním a půlmaraton v červnu v Olomouci nějak dám. Je mi jedno jak, hlavně doběhnout na modrý koberec v limitu, nechat si pověsit medaili na krk a nechat se zabalit do alobalu. Zkusit aspoň na chvíli pocit hvězdy.

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
www.000webhost.com
200
13150
cache: 0024:00:00